Příběh Kristiána


Zavřete oči, přicházím...Kristián.

Jsem Tereza, maminka Kristiánka, a jak se tak na vše dívám zpětně, tak maminkou jsem se stala už ve chvíli, kdy jsem zjistila, že s Michaelem budeme mít miminko…Mé těhotenství bylo dle lékařů rizikové, a to z důvodu dvou prodělaných konizací děložního čípku. Já žádnou rizikovost nepociťovala, ani jsem se na ni nemyslela. Chtěla jsem rodit přirozeným způsobem a až v této chvíli jsem byla srozuměna s jakousi lékařskou statistikou: 80% mých případů rodí císařským řezem, pouhých 20% přirozenou cestou. Někdy okolo sedmého měsíce těhotenství, když jsem začala více uvažovat nad porodem, jsem na předporodním kurzu poznala Janu, mou budoucí "zachránkyni přirozeného procesu narození Kristiánka". Předporodní kurz jsem absolvovala se svým skvělým mužem, který by se mnou absolvoval snad cokoliv, a oba jsem zpočátku Janu vnímali jinak než se ukázalo u samotného porodu, kde se jakoby rozvinula, projevila se. Jana působila velmi křehce, žensky, tiše a lze říci plaše. Já jsem energická, hlučná. To, co nás dvě spojilo, byl tak asi osud, má intuice a poslední popostrčení mého muže: " Jo, Terez, Jana, pojede s námi, co když začneš rodit a já budu na služební cestě? Budu vědět, že jsi s někým, kdo porodu rozumí a oba budeme klidnější, že nejsi sama. A když budu doma, tak s námi bude aspoň někdo, kdo ví, co se bude dít, kdo nás uklidní, kdyby něco, Jana už rodila, je to její práce. Budeme víc v klidu. Tak ji zavolej, jo?" A tak jsme měli dulu Janičku. Byla skvělá. Probrala se mnou úplně všechno, vysvětlila mi na osobní předporodní schůzce u mě doma krok za krokem, co se se mnou pravděpodobně bude dít, až se "to celé rozjede".

 

Probraly jsme pozice a dýchání u porodu, bonding, přítomnost doprovodu. Ovlivnila mě i výběrem porodnice. Když byla Jana u mě, tak přijela moje mamka. Zděsila jsem se!!! Mamka je skvělá, ale jiná generace. Neměla bonding, rooming, doprovod, porodní plán, o práci duly neměla ponětí, její krédo bylo "hlavně dělej, co ti lékaři říkají". Její otec a můj děda byl gynekolog, tak možná to bylo tím, ale já si myslím, že to bylo dobou, kdy nerodily ženy, ale lékaři říkali ženám, jak rodit. Já měla jinou vizi, o které jsem jí ani původně říkat nechtěla, aby nedošlo ke "střetu generačních názorů". A ona najednou stála za dveřmi, já před sebou porodní plán a Janu. Chápete??? Dopadlo to tak, že mi málem oči vypadly z hlavy. Mamka seděla a poslouchala Janu, která plynně pokračovala ve vysvětlování bondingu a probírala se mým porodním plánem. A pak se mamka se zájmem začala ptát a zajímat se. A zakončila to skvělým: Hlavně ať to dobře dopadne a do toho Krnova to stihnete .Najednou byla mamka pro mě neskutečná podpora a jsem tak vděčná hlavně Janě.

Čtrnáct dní před termínem porodu jsme měli premiéru. Začaly kontrakce. Po pár hodinách se ustálily na pravidelné, tak můj muž zavolal Janu. Jeli jsme do porodnice do Krnova. A tam byli dva dny!!! Najednou prostě kontrakce přestaly a já vnitřně věděla, že pojedeme domů ještě s prázdnou. Ale i tak jsme v porodnici vyzkoušeli ricinový koktejl. Porod z toho nebyl, ale vyhrála jsem WC maraton! Lékaři mi nabízeli vyvolání, stylem "když už jste tady" a "už jste ve 38.tt, tak Vám můžeme dát tabletku". Když jsem se zeptala lékaře: "A vy byste si ji na mém místě dal? Mě nic nehoní, mám 14 dní do termínu, nic miminku ani mě není…" No a co lékař: "No, nedal." Tak jsme jeli domů.

 

V den termínu jsme měli kontrolu v porodnici v Krnově. Drželi nás tam od rána do 17:00. Kristiánek měl "špatné ozvy". Ty měl ale špatné celé těhotenství. Nesnášel to. Sotva mi dali pás na bříško, tak byl jak pipinka a čekal až mi to heblo zase sundají z břicha, aby mohl řádit. Nakonec nás pustili domů, protože usoudili, že mám ty ozvy pořád divné a pomohla k tomu i naše premiéra (viz odstavec výše), kde jsme měli také divné ozvy . Přijeli jsme domů a já si šla ve 22:00 lehnout a dobrých 15 minut jsem si říkala: "Aby mi praskla voda, aby mi praskla voda." A ona fakt praskla!!! A za chvíli začaly tříminutové silné kontrakce. Jana byla u nás do 15 minut od telefonátu. Vyrazili jsme vlastně hned. Za Ostravou jsem zjistila, že doma začala plodová voda vlastně trochu odtékat, protože ona mi praskla až v tom autě! Šílené. Můj muž jel jako o závod, protože v tu chvíli mi hrozně vadilo sedět v tom mokrém, měla jsem plodovou vodu až v botách. To byly lepší ty kontrakce. Zatím. Přijeli jsme do porodnice, šli jsme rovnou na porodní sál, protože neměli volné pokoje. Dnes to vnímám jako skvělou náhodu, poněvadž jsem nemusela měnit během porodu vůbec prostředí. Po pěti hodinách tříminutových kontrakcí jsem požádala lékaře o vnitřní vyšetření. Chtěla jsem vědět, jak se porod posunul. Řekl mi, že jsem otevřená na dva cm. Ale já byla na dva centimetry už před 14. dny!!! V tu chvíli jsem pochopila, proč tam je Jana. Já jsem se z té informace, že se vlastně za pět hodin nic nestalo, vnitřně jakoby vzdávala, v tu chvíli to byl pocit nekončící bolesti, začala jsem být unavená, upadat do mikrospánku, pochopila jsem, že za tím mohou být konizace děložního čípku, že porod postupuje tak jak postupuje, a do toho všeho přišel lékař s tím, že chystá sál na císařský řez, nechal mi zavést kanylu a nabízet mi epidurál a jiné léky proti bolesti. Já sice lékaře poslala odhodlaně pryč, ale moji vnitřní sílu mi zachránila Jana s obrovskou pomocí mého muže. V duchu jsem si totiž řekla, " tak už mě proboha řízněte, ať už se netrápím". Jana mě neskutečně uklidnila. Jak jsem na začátku psala, tak nám oběma nějak připadala a u porodu se "projevila". V tuhle chvíli to byla ta nejsebevědomější ženská, která mě v tuhle chvíli i rozesmála, uklidnila, která nepůsobila plaše, ale naopak. Promluvila se mnou, s porodními asistentkami, s lékaři. Cítila jsem v ní neskutečnou oporu a dnes vím, že tohle byl stěžejní moment, proč tam byla. Můj muž byl něžný, silný a oporou po celý porod. Nikdy mu to nezapomenu a dodnes se podivuji nad tím, jak to udělal, že těch 11 hodin, než Kristiánek vykoukl na svět, strávil opravdu se mnou, s mou duší, s mým trápením i štěstím dohromady…V šest ráno jsem byla otevřená na šest centimetrů. V osm hodin na osm centimetrů. Dali mi spasmofarmaka do žíly na uvolnění děložního čípku. Lékař ručně otvíral branku. Pak ještě klystýr na devíti centimetrech, ať se miminko posune dolů do porodních cest. Pořád monitorovali Kristiánka. Na závěr jsem dostala oxytocin, poněvadž měli o Kristiánka strach z výsledků monitoringu. To byl druhý důležitý moment, kdy jsem byla šťastná, že tam Jana se mnou je. Od chvíle, kdy začal oxytocin účinkovat jsem cítila jak se celé tělo třese, jak se dostávám mimo realitu, byla to jedna hodinu dlouhá nepřestávající kontrakce, kdy jsem se většinu času dívala Janě nebo mému muži do očí a vnitřně jsem prosila všechny svaté, ať to skončí a z nějakého důvodu dostala neskutečnou sílu, když jsem si představila jak je ten moment blízko, kdy uvidím Kristiánka. A protože všechno má svůj konec, tak jsem v 9:34 porodila za malé pomoci zvonu Kristiána, který měl 54,5cm a 4,23kg. První slova doktora, která jsem slyšela, byla: "To je teda macek!" Můj muž plakal a já byla jakoby otřesená v první chvíli a nutně jsem potřebovala Kristiánka. Dali mi ho na bříško a on se došplhal k prsu a přisál se. Janička mi ukázala, jak ho správně držet a nechala nás s mým mužem v klidu si samotné užít ty první chvíle naší rodiny. Byl to nejhezčí zážitek v mém životě. Opravdu. Jsem na sebe hrdá, že jsem to dokázala, i přes strašáky, které visely nad celým porodem. Změnilo mě to někde uvnitř. Na Kristiánka se dívám s respektem, protože on to zvládl taky a měl to mnohem, mnohem, mnohem těžší než já. A to se už první den ve spánku usmíval. Je to bojovník a já mu přeju do života ať je tak silný a průbojný, jako byl v den svého narození.

 

Po porodu přijela Jana k nám domů na poporodní schůzku. Podívala se na malého savce věčně přisátého u prsa, jak hltavě pije mlíčko. S kojením jsem neměla a nemám žádný problém. Věřím si a věřím Kristiánovi. Na poporodní schůzce se mnou Jana probrala celý průběh porodu. Nikdy bych neřekla, jak pro mě bude důležité se k tomu okamžiku vrátit. Všechny emoce se poskládaly na správné místo a pár černých myšlenek typu: rozhodla jsem se správně, neudělala jsem chybu, nemohla jsem pro to udělat víc apod…se rozplynulo. Rodila jsem já a rodil se Kristián, měla jsem zdravotní problém bránící čistě přirozenému procesu, a proto mi byly podány spasmofarmaka a Kristiánek měl opět špatný monitoring, proto mi byl podán oxytocin. Obojí byly prostředky k tomu, abych nemusela rodit císařským řezem. V kartě mám uvedeno: porod vedený lékařem jako rizikový. Já hlavně díky Janě mám svou kartu, kde je uvedeno: porod vedený Kristiánkem jako nejemocionálnější zážitek v mém životě.

Chtěla bych poděkovat Janě za vše, co pro naši rodinu udělala v souvislosti s narozením Kristiána. Personálu krnovské porodnice za splnění mých přání. Mému muži za to, že existuje. A konečně Kristiánkovi, který mi odpověděl na věčně kladenou otázku Co je štěstí?

Tereza

© Copyright 2014 naruczrozeni.cz stránky od allegro2.cz